Efektivní hospodaření a mezinárodní spolupráce

20.11.2012
David

V týdeníku EURO dne 12. listopadu 2012 byl publikován článek RNDr. Jiřího Hynka, prezidenta AOBP, k mezinárodní spolupráci:

Náš stát vydává na obranu každým rokem méně a méně prostředků. Je to neoddiskutovatelný fakt, který je v rozporu s mnohými předvolebními sliby. A je úplně jedno, z jaké politické garnitury se rekrutuje starý či nový ministr obrany. V pozici šéfa českých zbrojařů (jak je mnohdy prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu nazýván) působím s přestávkou více než deset let a neuměl bych ani vyjmenovat jména všech ministrů obrany, kteří se za tuto dobu vystřídali. Natož, abych spočítal, kolikrát se měnily ekonomické ukazatele, rozpočty či plány vyzbrojování. Při každé změně jsem jak já, tak i mí kolegové z branže, procházeli podle modelu Cimrmanovy frustrační kompozice fází očekávání a zklamání. Většina škrtů v rozpočtu ministerstva obrany vždy dopadla na hlavy dodavatelů tohoto rezortu, tedy především firem českého obranného a bezpečnostního průmyslu. Omezení výdajů bylo obvykle doprovázeno požadavkem, ať si utáhneme opasky a slibem, že bude lépe.  Opasky jsme si utáhli, ale lépe nikdy nebylo.

Abych byl objektivní, krácení rozpočtů obrany se odehrává ve většině evropských zemí. Nízká výkonnost evropské ekonomiky spojená s mylným pocitem politiků, že Evropě se válečný konflikt v budoucnu vyhne, generuje nižší národní výdaje na obranu. Proto Evropská unie hledá, jak fungování evropské obrany zefektivnit. Již několik let se v rámci Evropské obranné agentury skloňují kouzelná slůvka „Pooling and Sharing“. Zdánlivě je Pooling and Sharing logickým krokem, ale poněkud připomíná utopický socialismus. Pooling and Sharing neznamená nic jiného než v rámci zemí Evropské unie dát dohromady nějaké obranné schopnosti a pak je společně využívat. Dobrý nápad, který v celounijním působení nefunguje a fungovat nebude. Dnes se v orgánech Evropské unie přichází na to, že je potřeba nejdříve spolupráce dvoustranná, na níž navazuje regionální, a teprve pak lze uvažovat o efektivním rozšíření na celou unii.

Hospodaření resortu obrany lze zefektivnit i bez kouzelných slůvek EU či NATO. Každý manažer, který kdy úspěšně restrukturalizoval postsocialistický průmyslový podnik a vybudoval z něj dobře fungující firmu, by přesně věděl, jaké kroky je nutno činit. Zbavit se zbytečného majetku, outsourcing obslužných činností a zefektivnění pořizování majetku. A hlavně koncentrovat se především na to, co je hlavní předmět činnosti firmy, tzv. core bussines. Pravda je, že v privátní sféře se efektivnější hospodaření buduje podstatně snáze než ve státním sektoru. Většina podniků se již dávno zbavila rekreačních zařízení, vlastních autodoprav, neefektivních provozů a neschopných zaměstnanců. Stalo se tak i ve státních institucích?  V soukromé firmě je nemyslitelné investovat prostředky výzkumu a vývoje do nějakého produktu, a pak si ho nepořídit. Ve státním sektoru to není jev neobvyklý. Nedokáži si představit soukromníka, který by pořídil zařízení, jež by pak nebylo používáno s argumentem, že nejsou prostředky na jeho provozní náklady. Státní instituce takto argumentovat umí. A kdyby v soukromém sektoru někdo z manažerů při nákupu použil Zákon o veřejných zakázkách, tak by ho majitel vyhodil kvůli škodám, který by mu tím způsobil. Nevím o žádném majiteli, které by tento zákon používal ve své firmě při nakupování. A při tom kdo jiný chce ve skutečnosti pořídit efektivně než ten, kdo vydává své peníze? A kdyby ho soukromník používat musel, tak udělá vše pro to, aby byl zákon změněn na použitelný v praxi. Určitě lze při opravdu razantních krocích fungování rezortu obrany zefektivnit. Ale osobně nevěřím, že to někdo dokáže. A také, proč by si někdo pálil prsty, když to „ není jeho“. Jediné řešení je minimalizovat množství toho, co je státní. Ale …

Existuje však jeden způsob úspory nákladů, který lze velmi efektivně použít v podmínkách ministerstva obrany a který doposud použit nebyl. Stačí evropské nefungující Pooling and Sharing inteligentně aplikovat v rámci dvoustranné spolupráce. Partner se okamžitě nabízí, je jím Slovensko. Řada kroků, které se v momentě rozdělení bývalého Československa učinily, zdražily provoz obou ministerstev obran, jeho institucí i armád obou zemí. A přitom by to nebylo nic složitého. Nabízí se celé spektrum společných projektů. Od zkušebnictví, opravárenství, školství, sdílení některých armádních schopností až po společné projekty obranného průmyslu. Proč by si měly například letecké opravny LOM v Praze a LOT v Trenčíně na světových trzích konkurovat, když by mohly spolupracovat? Nakonec spolupráci lze nalézt i ve sdílení vojenských schopností. Slovenská armáda má dělostřelecký oddíl vybavený samohybnými houfnicemi ZUZANA 155 mm. Toto by mohla být slovenská schopnost, kterou by české straně nabídnula k využití. Naopak by české armáda mohla modernizovat houfnice DANA a její munici a tuto vojenskou schopnost nechat využívat Slovensko. Nejde o utopii, ale o šetření peněz daňových poplatníků. Vždyť to, co je složité v rámci 27 zemí EU, je relativně jednoduché ve dvoustranné spolupráci. A jestli to neumíme dohodnout ve dvou velmi si blízkých zemích, pak se vůbec nepokoušejme, domlouvat to jinde. Asi nevýznamnějším projektem, který by nejen mohl být tím správným pro „Pooling and Sharing“ v celém spektru česko-slovenské spolupráce (od výzkumně vývojové, přes průmyslovou, zkušebnictví až po společnou logistiku) je projekt modernizace bojového vozidla pěchoty. Nejen, že by tento projekt ušetřil na výdajích na české i slovenské straně, ale při exportním potenciálu tohoto výrobku by se mohl významně projevit i na stránce příjmové. Je jen potřeba, aby politici našli odvahu a tento projekt prosadili.

Na závěr se chci zmínit o věci, která je nejen v rezortu ministerstva obrany naprosto opomíjena, ale ignorují ji i ostatní ministerstva. Tím je příjmová stránka rozpočtu. Existuje ekonomická studie, která uvádí, že z každé koruny vydané za tuzemské výrobky s vysokou přidanou hodnotou (a to obranné technologie zajisté jsou), se 0,44 Kč vrací zpět státu formou různých daní. Takže chlubí-li se ministerstvo obrany, že nákupem přes agenturu NSPA (dříve NAMSA), ušetřilo nějaké procento z ceny, mělo by se i dodat, že stát na příjmové stránce byl připraven o 44% z této hodnoty za předpokladu, že zvítězila zahraniční firma. V případě, že NSPA vybrala firmu českou, pak tato státu neodvedla DPH, jelikož se jedná absurdně o export. Stát je tak o neodvedenou DPH chudší. Takto se „šetří“ resortní peníze bez ohledu na to, že státní kasa prodělává. Snad jako jedinou výhodu pořizování přes NSPA lze spatřit v tom, že se ministerstvo obrany vyhne zákonu o veřejných zakázkách a s ním spojenému administrativnímu procesu odvolacích mechanizmů, který zpožďuje pořízení. Není však správné přesouvat odpovědnost z národního akvizičního systému na zahraniční instituci. Zavání to úřednickým alibismem.

Společné slovensko-české projekty obranného průmyslu jsou tím prvkem, který by mohl generovat úspory na výdajové stránce ministerstva obrany a zároveň podpořit příjmovou část státního rozpočtu. A to je přesně to, co náš stát nyní potřebuje.

img_121115151359_pdf_44195

img_121115152353_pdf_12398