Překlad vystoupení zástupce AOBP před Výborem pro kontrolu exportu EU k tranzitním licencím dne 31.3.2014 v Bruselu

Dámy a pánové.

Děkuji Evropské komisi za pozvání na zasedání expertní skupiny pro kontrolu exportu vojenského materiálu a umožnění vyjádřit názor českého průmyslu. Zastupuji AOBP, která má 100 členských firem.

Mým záměrem je seznámit vás se specifickým problémem vnitřního trhu EU, na jehož půdorysu sehrává směrnice 2009/43, o které dnes diskutujeme, důležitou roli. Jedná se o omezení přístupu ČR k námořním exportním cestám vyžadováním tzv. tranzitních licencí některými zeměmi. Ve skutečnosti nemáme tři typy licencí, jak je definuje směrnice 2009/43, ale existuje další, která je pro nás dokonce důležitější – tzv. tranzitní licence.

Proč bychom měli o tranzitních licencích hovořit právě dnes? Obdrželi jsme dopis komisaře Tajaniho, který v reakci na naše upozornění na problém odpověděl, že problém suchozemských států s tranzitními licencemi bude možné řešit při hodnocení dopadů směrnice 2009/43, což by mělo být učiněno do konce roku 2016. Věřím, že nastal správný čas začít problém diskutovat tímto výborem.

Dovolte mi, abych pár minut hovořil spíše o tom, co ve směrnici není, ale mělo být. Nikdo zřejmě před lety, když se směrnice připravovala, netušil, že tranzitní licence se postupně stanou tak zásadním problémem pro náš průmysl.

Dříve než přejdu k praktickým otázkám tranzitních licencí, rád bych upozornil na jeden aspekt, uvedený v kontextu studie, kterou jsme obdrželi. V něm se uvádí, že cílem směrnice bylo zlepšení vnitřního trhu s obranným materiálem. To je sice pravda, ale měli bychom si připomenout, že tzv. obranný balíček, tedy dvě směrnice (2009/43 o zjednodušení tranzitu a 2009/81 o obranných zakázkách), byly pouhým nástrojem k posílení evropského obranného průmyslu, který hraje zásadní roli v podpoře společné bezpečnostní politiky. Tyto směrnice vycházely z evropské „Strategie pro silnější a více konkurenceschopný obranný průmysl“ z roku 2007. Dovoluji si tedy znovu zdůraznit, že cílem byl průmysl nikoliv trh jako takový.

Směrnice 2009/43 se zabývá odstraňováním bariér na vnitřním trhu. Pak tedy odstranění bariér v přístupu k evropským exportním cestám by mělo být její logickou součástí. Nezapomeňme na další strategický cíl zmíněné strategie EU, kterým jsou globální trhy. Na ně se lze dostat zejména prostřednictvím námořních exportních cest.

Nyní mi dovolte přejít k samotnému problému tranzitních licencí. Jak jsem předeslal, jsme suchozemským státem, pro nějž jediná nákladově efektivní exportní cesta vede přes námořní přístavy. Ostatní alternativy jsou velmi drahé. Jak to funguje v praxi, když chceme exportovat přes přístav? Samozřejmě začínáme jednáním o kontraktu, vítězstvím v tendru a podepsáním obchodní smlouvy s mimoevropským zákazníkem. Zpravidla souběžně běží řízení o vydání národní exportní licence a na konci toho všeho je kontrakt a exportní licence. S kontraktem a licencí můžeme začít jednání o způsobu, jak dodat zboží zákazníkovi, tedy zpravidla pře území sousední země prostřednictvím vhodného přístavu. K tomu je však třeba tranzitní licence. K jejímu získání je v některých zemích potřeba místního prostředníka, neboť není možné její vyžádání přímo, v jiných zemích se žádá přímo, ale v každém případě se čeká. Někdy měsíc, někdy tři, šest, někdy není žádná reakce příslušného úřadu vůbec. Některé úřady se zdráhají komunikovat s českým exportérem, neboť jednají pouze s místním prostředníkem, některé úřady se zcela proti smyslu společné evropské politiky dívají na tranzitní licenci jako na vlastní export, nikoliv pouze jako již schválený export jinou národní autoritou. Také se stává, že se vyžadují dodatečné dokumenty, mohou nastat celní problémy a zdá se, jakoby příslušné úřady čekaly, že to exportér vzdá. Mezitím naskakují penále stanovená v kontraktu, zákazník ztrácí důvěru v dodavatele a jsou nevratně ničeny dlouho budované obchodní vztahy. K tomu musíme připočíst náklady na skladování materiálu, za nevyužití objednaných přeprav lodí, železnicí apod. Navíc mají některé firmy pocit, že obchodní informace, které jsou součástí žádostí o licenci (zákazník, zboží, ceny, časy dodání), mohou být zneužívány konkurenty.

Pro některé firmy, zvláště malé a střední, to může být zničující a znamenat konec jejich podnikání. A když se vrátím na začátek mého vystoupení k cíli EU prostřednictvím uvedených strategií a směrnic, zaměřených na podporu průmyslu, tak musíme konstatovat, že tento fenomén působí proti našemu průmyslu. Nikoliv aby mu pomáhal být více konkurenceschopný na globálních trzích, ale právě naopak.

Co je to vlastně tranzitní licence? Reálně se jedná o duplikaci politického posuzování již vydané licence spojené s administrativní zátěží, zvýšenými náklady a zbytečným zvyšováním rizika. Celý proces je nepředvídatelný, bez jasných pravidel a časových lhůt. Přičemž ve skutečnosti nemůže de jure tranzitní země export zastavit, neboť je možné použít například leteckou přepravu nebo jinou alternativní cestu. To je ovšem velmi drahé a neefektivní, mnohdy ztrátové. Znamená to však, že se jedná de facto o ekonomické, nikoliv primárně politické opatření ze strany tranzitní země. A to vytváří nerovné podmínky na vnitřním trhu EU.

Dámy a pánové, ve srovnání s problematikou vnitro unijního transferu je toto pro naše podniky zásadním, opakuji zásadním problémem. Tímto vůbec nezpochybňuji legitimní právo požadavků na bezpečnost přeprav, to je však úplně jiný problém.

Co s tímto problémem můžeme dělat? Obzvláště, když země využijí článku 346 SFEU a je tedy složité jakékoliv praktické řešení? Vzhledem k tomu, že se jedná o vnitřní trh, domnívám se, že je zde prostor pro Komisi, aby intervenovala. Jak? Rád bych požádal tento vážený výbor, aby začal otázku rovného přístupu k exportním námořním cestám diskutovat. Výstupem by pak mohl být „Guidance Note on Transit Licences“, podobně jako reagovala Komise vydáním Guidance Note k offsetům po přijetí směrnice 2009/81, ačkoliv v uvedené směrnici se vůbec nejednalo o offsetech. To by pomohlo zmapovat právní prostředí, které je složité a působilo by jako návod jak mají země postupovat.

Dále bych chtěl požádat zpracovatele studie o implementaci směrnice 2009/43, aby otázku tranzitních licencí zapracovali do textu studie.

Závěrem mi dovolte připomenout, že podobný problém se týká i dalších zemí, například Slovenska, se kterým jsme k uvedené věci vydali společné prohlášení.

Děkuji Komisi a váženému výboru za možnost vystoupit.